čtvrtek 22. října 2009

Patnáctého či devatenáctého?

Vladimír Kovářík ve skriptech Proměny rozhlasové publicistiky uvádí, že „ještě než dorazily první kolony německého vojska do středu Prahy, usadili se na rampě Národního muzea reportéři říšského rozhlasu a vysílali odtud přímou reportáž o příjezdu nacistických tanků na Václavské náměstí.“ Toto tvrzení je však pouhá legenda. Archívní materiály a dobové dokumenty se nezmiňují o nějaké reportáži. Text této reportáže, vysílaný pražským rozhlasem údajně patnáctého, najdeme otištěn v Proměnách rozhlasové publicistiky (autor Vladimír Kovářík) a pak v knize autorů Ježka a Šebánka (Souboj v éteru). Oba tyto překlady se trochu liší.

Doc. Kovářík uvádí toto znění: „Zde jeVolksdeutscher Sender Prag II. nacházíme se s naším mikrofonem na galerii Národního muzea v Praze. Právě se dolní část Václavského náměstí naplnila masami lidí, zpívajících nesrozumitelnou píseň, ale jak slyšíme, je to píseň prýštící z nadšení, neboť německé oddíly právě teď vstoupily na Václavské náměstí. Zprava od Wilsonova nádraží přijíždějí tanky a obrněné transportéry a česká pořádková policie jim ukazuje cestu odshora sem na Václavské náměstí. Všude letí ruce vzhůru, vzhůru k Hitlerovu pozdravu. Historický okamžik došel svého naplnění. 15. března v deset hodin čtyřicet minut dorazily oddíly Adolfa Hitlera do srdce města, na Václavské náměstí. A svatý Václav se dívá ze svého jezdeckého pomníku na pochodující německé vojáky v uniformách polní šedi a na německé automobily natřené krycím nátěrem ...

Ježek a Šebánek přinášejí tento text: „Hier ist Volksdeutscher Rundfunk Prag II ... Chodníky jsou plné lidí, všechny paže letí vzhůru k nacionálně socialistickému pozdravu, ozývá se nadšené volání Heil Hitler! Právě kolem nás přejely první vozy německé branné moci. Historický okamžik došel svého naplnění, 15. března 1939 v 10 hodin 40 minut dorazily oddíly Adolfa Hitlera do srdce města na Václavské náměstí. Svatý Václav na ně shlíží se svého mohutného podstavce, na německé vojáky v uniformách barvy polní šedi, na vojenská vozidla, natřená krycí barvou ...

V archívu Čs. rozhlasu zůstala tato reportáž zachována. Vlastně její začátek, protože končí do ztracena, stahováním zvuku.

Překlad slov reportéra, pokud hledíme spíše na věrnost překladu než na jeho krásu, je tento: „Zde je národní německý vysílač Praha II. Mikrofon na galerii muzea na Václavském náměstí. Dolní část Václavského náměstí se právě zaplnila masami lidí, kteří zpívají nesrozumitelnou píseň, ale je to, jak je slyšet, píseň nadšení. Německá vojska vstoupila na Václavské náměstí. Vpravo od Wilsonova nádraží, sem nahoru přijíždějí německé obrněné vozy a motocykly, právě zahýbají a česká ochranná policie je směřuje, jakoby jela tramvaj, tak samozřejmě řídí německou kolonu obrněných vozů a motocyklů na Václavské náměstí. Všude letí ruce vzhůru, vzhůru k Hitlerovu pozdravu. Historický okamžik se naplnil. 15. března 1939, v jedenáct, v deset hodin čtyřicet minut se dostaly oddíly Adolfa Hitlera na Václavské náměstí, do srdce města. A svatý Václav se dívá se své jezdecké sochy sem dolů na tyto německé vojáky, kteří sem kráčejí v uniformách polní šedi, na německá vozidla v barvě polní šedi. Svatý Václav, který před mnoha stovkami let ...

Tvrzení, že tato reportáž byla vysílána 15. března 1939 se pravděpodobně opírá o text, že vojsko Adolfa Hitlera dorazilo 15. března 1939 na Václavské náměstí. Ale tato věta nehovoří, že právě nyní vojsko dorazilo, ale konstatuje, že historický okamžik nastal 15. března. V reportáži je i tvrzení, které neodpovídá uvedenému datu – je to věta popisující příjezd kolony od Wilsonova nádraží a její cesta kolem pomníku svatého Václava, tedy směrem odshora dolů. V archivu ČTK jsem nalezl několik fotografií z 15. března. Na všech je vidět lesknoucí se mokré ulice a auta či motocykly, M. Disman (Kapitoly z dějin čs. rozhlasu, VI. díl) také vzpomíná na sněhovou vánici. Pohyb wehrmachtu je z fotografií zcela zřejmý – od Hybernů, tedy dnešního Náměstí republiky směrem k Můstku a nahoru k Muzeu. I tento pohyb potvrzují vzpomínky M. Dismana. Ale obrácený pohyb – od Muzea směrem k Můstku – je vidět na fotografiích o čtyři dny starších.

Dne 19. března 1939 se konala na Václavském náměstí přehlídka, tzv. Den wehrmachtu. Právě tohoto dne se vysílala legendární Kocourkova reportáž, v níž zazněla slova o černé vráně. Takže český reportér Dr. František Kocourek stál na balkónu hotelu Šourek a reportér německého rozhlasu byl na galérii Národního muzea. V tomto přesvědčení o správnosti pátrání mě utvrdil i redaktor Ivan Mikšovič z Liberce, který tehdy při přehlídce 19. 3. 1939 náhodně stál nedaleko sochy svatého Václava. Definitivní potvrzení jsem dostal z Berlína, neboť doc. Kovářík uvádí, že nahrávka z (údajně) 15. 3. je ve zvukovém archivu rozhlasu NDR v Berlíně. Němečtí kolegové mi napsali: „V našem archivu není žádná reportáž z 15. 3. 1939 o příjezdu wehrmachtu na Václavské náměstí, ale je zde reportáž ze Dne wehrmachtu, který se konal 19. března 1939 také na Václavském náměstí.Kdysi kdosi opravil datum reportáže a od té doby se věc traduje a vzniká další rozhlasové legenda.

středa 25. února 2009

Deutschsprachige Rundfunksendungen des Radiojournals

Ich sage, dass der Anfang der regelmässigen ersten Rundfunksendungen überall vom Nebel ein bischen bedekt ist. Also der tschechoslowakische Rundfunk feiert Geburtstag am 18. Mai 1923, aber zuerst am 10. Oktober 1923 wurden vom Innenministerium erste Konzesionen, das heisst Rundfunkaparatbesitzerlaubnisse, erteilt.

In Deutschland sind jahrelang die Rundfunksendungexperimente gemacht und doch sagt man, dass Berlin vom 29. Oktober 1923 Rundfunksendungen begann.

In der Tschechoslowakei war nach dem 1. weltkrieges über 20 Prozent Bürger deutscher Nationalität. Schon 1923 sendete das Radiojournal Börsennachrichten in deutscher Sprache, aber das war keine Sendung für breite Hörerkreis. Also bald nach regelmässige tschechische Radiojournalsendungen kam von den unseren Deutschen Interesse über Broadcasting. Zum Beispiel die Gesellschaft Reichenberger Messe forderte vom tschechoslowakischen Postministerium einen Sender. Am Ende bereitete die Deutschsendungen des Radiojournals der Prager Volksbildungsverein Urania vor.

Das Postministerium mit der Zustimmung des Innen-, Aussen-, Verteidigung- und Schulministerium informierte Radiojournal am April 1925, dass es keine Einsprache gegen deutschsprachige Sendungen hat. Also am 25. Oktober 1925 um 18 Uhr und 10 Minuten meldete der Ansager durch Kbely-Sender tschechisch, deutsch und französisch, dass die erste deutschsprachige Sendung des Radiojournals beginnt. Es folgte das Einleitungswort von Dr. Frankl und nachher ein Vortrag des damaligen Rektors der Deutschen Universität in Prag Professor Dr. Karl Cori über das Thema "Leben, Schlaf und Tot". Im Buch "Der deutsche Rundfunk in der Tschechoslowakischen Republik" schrieb man:

15-Minuten-Vorträge, dreimal wöchentlich, das war das Programm der deutschen Sendung in den ersten Wochen, Universitäts- und Technik-Professoren, hervorragende Vertreter von Kunst, Kultur und Wirtschaft haben ihrem Inhalt die besondere populär-wissenschaftliche Note gegeben, die immer ein besonderer Vorzug der deutschen Sendung war.


Später wurde die deutschsprachige Sendungenverlängert und vom März 1926 sendete das Radiojournal das Deutschprogramm durch den Strašnitz-Sender. Arbeiterrundfunk hat am Mittwoch, der Agrarrundfunk am Freitag gesendet. Deutschsprachige Sendungen begann ab 1927 auch durch den brünner Sender.

Hauptpersonder deutschsprachigen Sendung war der Urania-Direktor Mittelschulprofessor Dr. Frankl. Oskar Benjamin Frankl war Sohn des Rabbis, der am 18. Januar 1881 in Kroměříž geboren ist. Nach Germanistik-Studium lehrte im Gymnasium, aber nach Urania-Gründung wurde er von K. u. K. Professordienste freigemacht. Dr. Frankl wurde zum Urania-Direktor und Leiter der deutschsprachigen Radiojournalsendungen ernannt. Ende 1938 verabschiedete er sich von Prag und über Paris fuhr er nach New York, wo 1955 starb.

Die Ansicht über die Radiojournaldeutschsendungen war verschieden. Offiziell war alles in der besten Ordnung. Aber die Leitung der Deutschsendung war in Prag und die meisten Deutschen war im Grenzgebiet. Also Frau Patzaková, die das Buch "Zehn Jahre des tschechischen Rundfunk" schrieb, spricht über Provinzzeichen. Im Grenzgebiet aber haben Reichsrundfunksendungen in bester Qualität zu Empfangen und so haben viele Deutsche Berlin, Breslau, Stuttgart, Wien u.w. gehört.

Aber es ist nötig sagen, dass Deutsch hörte man nicht nur in der Urania-Sendungen, aber auch im Auslandsendungen des Radiojournals. Vom 1928 begann Vorträge in Englisch, Französisch und Deutsch.

Die erste Etappe der deutschsprachigen Sendungen des Radiojournals endet um 1933. Hitler kam zur Macht und der Rundfunk war für Nazi eine der Hauptwaffen. Die Reichsender hatten immer mehr Sendestunden für Sudetendeutschen. Und unsere deutschen Mitbürger hörten. Der Nazirundfunk sprach über ihre Not, versprach besseres Leben. Sie machten grosse Propaganda für die Henleinbewegung und die tschechoslowakische Kontrapropaganda war sehr schwach. 1936 schrieb die Presse über einen neuen Sender und fragte: "Deutsch oder deutschsprachiger Sender?"

Ende 1937 wurde der Mělník-Sender fertig und begann Probesendungen. Im November 1937 schrieb Lidové noviny in einer Umfrage was für Aufgabe hat der deutsche Sender. Welzel Jaksch, Abgeordneter der Deutsche Sozialdemokratie hat damals geantwortet, dass die Frage zu spät kam. Ja, es war zu spät. Nach dem Münchenabkommen, genau von 18. Oktober 1938 sendet Mělník tschechisch mit einer deutschen Programmstunde. Den Volksbildungsverein Urania beherschten die SdP-Leute. Und bald kam der März 1939 mit der Kundmachung des Protektorats Böhmen und Mähren. Deutsch hörte man überall.

Nach der Kriegsende war eine sehr starke nicht nur antinazi, aber leider auch antideutsche Stimmung. Also erst in den 50er Jahren wurden die Sendungen für tschechoslowakische Bürger deutscher Nationalität wieder geöffnet.

pátek 6. února 2009

Poslední dny rozhlasu

Na jaře 1945 byla činnost fašistického vysílání, ale i tisku, filmu a dalších prostředků masového působení silně omezena. Působení nacistického rozhlasu bylo snižováno vypínáním proudu, leteckými poplachy, snižujícím se počtem vysílačů, ale i množstvím různého rozhlasového materiálu. Přesto však státní sekretář Dr. Naumann ještě 28. března 1945 uvedl, že rozhlas je v tomto okamžiku nejdůležitější zbraní.

Někdy uprostřed března 1945 se v hlavách vedoucích nacistů objevil nápad s partyzánskou válkou „werwolfů“, kteří měli za frontou provádět sabotáže a atentáty. Goebbels chtěl pro „vlkodlaky“ zřídit silnou vysílačku a jejím vedením pověřil Horsta Slesinu. Werwolfsender se poprvé ozval na frekvenci stanice Deutschlandsender 1. dubna 1945, kdy vyhlásil proklamaci určenou veřejnosti. Vyzýval v ní k boji za zády nepřítele. Autorem výzvy byl sám Goebbels. Následující hlášení pátého dubna hovořilo o vraždách spojeneckých vojáků, o přepadech letišť a vyhazování železnic do povětří.

25. dubna, tři dny před tím než Rudá armáda uzavřela obklíčení Berlína, chtěl Goebbels ještě poslat Fritzscheho do Hamburku, aby tam převzal vedení rozhlasu. Ale Fritzsche zůstal, stejně jako jeho šéf, v obklíčeném Berlíně, měl 21. dubna svoji poslední tiskovou konferenci a krátce nato rozpustil rozhlasové oddělení ministerstva propagandy. Ale těch třicet-čtyřicet rozhlasových pracovníků, kteří nalezli azyl v bunkru berlínského Funkhausu, vyrábělo dále nacistický program, který byl až do 29. 4. přenášen neporušeným kabelem přes frontu do říšského vysílače Hamburk. Dne 19. dubna 1945 odpadl Deutschlandsender a 24. 4. i říšský vysílač Berlín.

Když Hitler spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu, zbylo z Třetí říše jen území na severu u Hamburku a jihovýchodě u Isary. Z vysílačů na území Německa zůstal pouze říšský vysílač Hamburk a pomocný vysílač Flensburg. Velkoadmirál Dönitz, říšský ministr zahraničí Lutz hrabě Schwerin von Krosigk, zbrojní ministr Albert Speer, stejně jako hamburský gauleiter Karl Kaufmann, kteří do hamburského vysílače hovořili, byli propojeni i na vysílače ve Flensburgu, Oslo, Kodani a Praze. Hamburské studio obsadili večer 3. května Britové, ale den předtím se prostřednictvím flensburgské stanice obrátil k německému národu hrabě Schwerin a hovořil o železné oponě – tento termín několik týdnů před ním použil Goebbels, – strašil bolševizací Evropy a třetí světovou válkou.

Dne 8. května 1945 ve 22 hodin byla v budově německého vojenského železničního učiliště na berlínském předměstí Karlshorst před zraky velení sovětských, amerických a britských vojsk podepsán zástupci nacistického Německa dokument o bezpodmínečné kapitulaci všech pozemních, námořních a vzdušných ozbrojených sil. Kapitulační listina nařizovala zastavit ve 23,01 hodin veškerý odpor, složit zbraně a odejít do zajetí.

Ale 9. května 1945 se ve flensburgském vysílači hovořilo o příkladném počínání jednotek, nesmrtelné slávě, bezvadném pořádku, heroickém odporu. Téhož dne byli zastřeleni tři němečtí námořníci za to, že se nedovoleně vzdálili od své jednotky. Na rozkaz velitele zbytku nacistických vojsk na Krétě byl den po kapitulaci zastřelen desátník Frembgen za to, že poslouchal nepřátelský rozhlas. Britské jednotky obsadily flensburgský vysílač až 13. května 1945 a 25. května zatkly i Dönitzovu vládu.

Na lavici obžalovaných před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku, který trval od 20. 11. 1945 do 1. 10. 1946 se Goebbels neobjevil. Zbavil se zodpovědnosti za nacistickou rozhlasovou propagandu sebevraždou, kterou spáchal 1. května. Na lavici obžalovaných zasedl Hans Fritzsche, Goebbelsův zástupce a vedoucí rozhlasové propagandy v hitlerovském Německu, který popsal jeho poslední setkání se svým šéfem. Goebbels svolal do salonu, určeného pro filmové promítání své pracovníky. Hořely svíce, Goebbels svátečně oblečen, pronesl svůj poslední projev: „Německý národ nedodržel své sliby. Na východě utíká, na západě jde nepříteli vstříc s bílými prapory. Čeho jsem mohl dosáhnout s národem, jehož muži nebojují? Německý národ si sám zvolil svůj osud. Vzpomeňte, pánové, na hlasování o otázce vystoupení Německa ze Společnosti národů v roce 1933. Tehdy si německý národ zvolil svou cestu a vzal na sebe riziko boje, který skončil neúspěšně.“ Podle Fritzschova svědectví vypadal Goebbels v matném světle svící jako přízrak. Jeho nejbližší spolupracovníci očekávali, že se jim dostane ne-li projevů vděčnosti za věrné služby, tedy přinejmenším výrazů sympatie. Jejich šéf jim však při odchodu jen řekl: „spolupracovali jste se mnou a teď vás za to všechny podřežou“. Pak mlčky odcházel k východu, ale u dveří se otočil a pateticky zvolal: „Až odejdeme, země se musí otřást!“

středa 21. ledna 2009

Rozhlas na začátku a koncem války

28. září 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich. Vyhlásil stanné právo, dal popravit a uvěznit tisíce osob. Vladimír Kovářík v Proměnách rozhlasové publicistiky uvádí, že do Prahy přišel už s přesně vypracovaným a schváleným programem systematické germanizace českého národa. Tak zvaný Deutschtumsprogramm předpokládal, že Češi „dobré rasy a dobrého smýšlení“ budou poněmčeni, ostatní vystěhováni nebo zlikvidováni. Heydrich okamžitě zasáhl i český rozhlas, který byl sloučen s německým protektorátním vysíláním do skupiny Sendergruppe Böhmen und Mähren a jeho kmenový kapitál byl postoupen Říšské rozhlasové společnosti, řízené německým ministerstvem propagandy. Vedením Sendergruppe byl pověřen Ferdinand Thürmer a zároveň byla provedena i organizace skupiny podle berlínského vzoru. O program měla pečovat dvě zvláštní oddělení – umělecké (vedoucí Dr. Morávek) a politické (s názvem Zeitgeschehen v čele s SS-Untersturmführerem Pablem). Tomuto úseku podléhal školský rozhlas, odborné rozhlasy, reportážní oddělení, přednáškové oddělení, regionální pořady a zvláštní oddělení politických přednášek. Hlavním znakem tohoto období je velké množství cyklů, komentářů a přednášek, namířených proti Židům.

V druhé polovině roku 1944 došlo v protektorátním rozhlase k částečnému uvolnění, což byl důsledek nových metod v germanizační politice nacistů. Bylo třeba „v národnostní politice na čas opustit širokou říšskou dálnici a pochodovat dále cestou vedlejší“, což jsou slova K. H. Franka. Říše totiž potřebovala české pracovní síly. V druhé polovině roku 1944 stoupl o více než pětinu počet rozhlasových her, bylo mnohem více koncertů a podařilo se realizovat i souborné provedení Smetanových děl. V tomto roce se slavilo se dvojí výročí B. Smetany – narozen 1824, zemřel 1884. Jedním ze znaků přechodného „uvolnění“ byl i fakt, že rozhlas přestal oznamovat jména českých vlastenců, kteří byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Tiše zmizely některé štvavé přednáškové cykly a zůstaly jen komentáře Emanuela Moravce a několika zaprodaných novinářů, zejména Aloise Kříže.

pondělí 5. ledna 2009

Pasivní obrana

V roce 1931 uzavřelo Polsko a Německo dohodu o neútočení na vlnách rozhlasu. V lednu 1934 byla podepsána polsko-německá úmluva o společném postupu a od té doby polský rozhlas soustavně vysílal politické a nenávistné štvanice proti Československu. V říjnu 1935 poslala kulturní rady pro širší Ostravsko dopis, v němž poukazovala na to, že zahraniční rozhlas, polský a německý, v poslední době šíří svými pohraničními stanicemi na území Těšínka a Hlučínska úmyslně zkreslené zprávy, jež mají vzbudit u posluchačů v těchto oblastech protičeské smyšlení.

Československo bylo prakticky stále v defenzívě. Dr. Šourek tvrdil, že nějaké rušení vysílání není podle mezinárodních úmluv možné, diplomatické zákroky neměly žádný účinek. Uvažovalo se o vysílání vysvětlujících a uklidňujících informací a zpráv, eventuálně reportáží, které by ovšem s říšskoněmeckým rozhlasem přímo nepolemizovaly, ale jen uváděly tato tvrzení na správnou míru a vyvracely je. Jednoduše řečeno „mělo by se něco proti tomu dělat, ale aby to příliš mnoho nestálo a abychom příliš nerozzlobili naše nepřátele“.

Otázka cizojazyčného vysílání Radiojournalu se stala předmětem vleklých sporů, jež částečně vyřešila až krátkovlnná vysílací stanice v Poděbradech. Ročenka 1937 neopomenula poznamenat, že vlastní zpravodajství Radiojournalu nijak nesoutěží s pravidelným celostátním i místním zpravodajstvím ČTK a do zpravodajského pořadu Radiojournalu zařazuje částečně obsahem i pravidelné „Zprávy pro cizinu“, vysílané po 22. hodině v jazyce německém, francouzském anglickém a ruském.


Jak takové přednášky, nazývané zprávami pro cizinu, vypadaly si můžeme udělat obrázek sami. Dne 30. dubna 1935 byla na pořadu anglická přednáška „Politický vliv Němců v ČSR“:


Pro posouzení poměru německé minority v Československu, pro zhodnocení možností jejího politického vlivu na státní záležitosti, nutno předem vzít v úvahu, že početní poměr Čechoslováků vůči Němcům jeví se podle výsledků posledního sčítání lidu jako 3:1. Při posledních volbách do parlamentu získaly jednotlivé německé strany v poslanecké sněmovně o 300 členech tento počet mandátů: DSDAP – 21, BdL – 12, DCV – 11, DNSAP – 8, DNP – 6, DAWG – 4, DGP sdružená se stranou spišských Němců a Maďarů – 12 a Sudetendeutscher Landbund – 1 mandát.


Vysvětlení: DSDAP – Německá sociálně demokratická dělnická strana v Československé republice, BdL –Svaz zemědělců DCV –Německá křesťansko-sociální strana, DNSAP –Německá národně socialistická dělnická strana, tzv. haknkrajcleři, DNP –Německá národní strana, DDFP –Německá demokratická svobodná strana, DGP –Německá strana živnostenská, DAWG – Německé pracovní a hospodářské společenství.

Komenského slovník naučný (Praha, 1937, svazek II) uvádí, že volby do Národního shromáždění (poslanecká sněmovna a senát) byly 27. října 1929 a další pak 19. května 1935. Ve volbách v roce 1935 byly úspěšné čtyři německé strany – SdP (Sudetendeutsche Partei), DSDAP, DCV a BdL.


Poměr 3:1 jeví se i v poměru úhrnu německých mandátů vůči úhrnu československých mandátů, což je zajisté svědectvím poctivého volebního klíče a poměrně stejné účasti Němců i Čechoslováků na volebním aktu, tedy stejné politické vyspělosti. V prvních letech popřevratových byl poměr všech německých stran vůči státu negativní, snaha jednotlivých německých politiků nesla se k tomu, aby Němci utvořili jednotnou opoziční frontu. To se však nikdy pro různost zájmů jednotlivých skupin, pro různost hospodářských a sociálních tužeb nikdy nepodařilo. Již v roce 1925 se účastnily dvě největší strany Němců vládních prací, obsadivše každá po jednom ministerském křesle.


Vysvětlení: Ve třetí Švehlově vládě byl profesor Franz Spina (BdL) ministrem veřejných prací a profesor Mayr-Harting (DCV) ministrem spravedlnosti.


Obě tyto strany byly zprvu předmětem prudkých útoků ostatních německých stran, jež zůstávaly v opozici, ale i tam se poměr rok od roku lepšil.

Tento vcelku dobrý poměr německé minority vůči československé vládě počal se kaliti od roku 1931 pronikáním hitlerovské ideologie z Německa, jejíž propagandu vzala si v Československu za úkol strana německých nacionálních socialistů. Když v několika soudních procesech bylo prokázáno, že uvedená strana sleduje protistátní cíle ve smyslu ideologie třetí říše, usneslo se Národní shromáždění na zákonu o rozpuštění politických stran, na základě jehož byla strana nacionálních socialistů rozpuštěna a činnost německé strany nacionální zastavena. Tato strana nechtěla totiž ve svém radikalismu zůstati za nacionálními socialisty.

Následek tohoto rozhodného opatření československé vlády byl, že nadšení z Hitlerova opojení rychle vyprchávalo a psychóza, která se po nastolení Hitlerova zmocnila určité části měšťanských skupin v německém táboře, byla protrhána. Dalším důsledkem tohoto opatření bylo uvolnění značného počtu bývalých příslušníků těchto dvou německých politických stran a snaha ostatních stran připoutati je k svému programu.

Rychlé přeorientování německých radikálních stran bylo zpočátku jak v českém táboře, tak i v táboře německých stran aktivistických přijímáno s nedůvěrou, jež byla stupňována ještě více, když se na scéně objevil Konrád Henlein, který založil novou organizaci SHF, do níž začali se hrnouti bývalí příslušníci rozpuštěné strany nacionálních socialistů. Henlein snažil se odstraniti tuto nedůvěru a dokazoval, že Heimatfronta nemá nic společného s haknkrajclerstvím, přiznával se velmi důrazně k aktivitě, mluvil o ČSR jako o společné tisícileté vlasti Čechů a Němců, jež nemůže býti nikdy roztržena. Heimatfrontu představoval si Henlein jako hnutí, nikoli jako politickou stranu. Stejně jako haknkrajclerství i Henlein zdůrazňoval autoritativní charakter hnutí, uplatňoval pro něj nárok na totalitu, odmítal s největší rozhodností třídní boj a mluvil o cti, důstojnosti a právech Němců. Dodával k tomu vždy, že sudetští Němci jsou prodchnuti nejlepší vůlí k dohodě s vládnoucími Čechy. Ideologie Heimatfronty, obzvláště pak zevní forma veřejných projevů – nápadně podobná Goebbelsovým arrangements – zvyšovala nedůvěru vůči Heimatfrontě, obzvláště v táboře stran levicových, jak v českých, tak i německých, zejména u sociální demokracie, která nepřestávala volati, aby Heimatfronta jako hnutí státu nepřátelské byla rozpuštěna.

Henlein hledal tedy pomoc v měšťanském táboře a navázal jednání nejdříve s představiteli vládního Bundu der Landwirte, jež patrně skončilo vzájemnou dohodou, poněvadž brzy potom prohlašoval Henlein na svých schůzích, že vláda přislíbila nedělati organizování Heimatfronty překážek, a vše nasvědčovalo tomu, že Henlein s Landbundem si ohraničili předem své zájmové skupiny. Získav tuto základnu Henlein skoro vyzval ostatní měšťanské strany německé, aby se rozpustily a včlenily do jeho Heimatfronty. DAWG odpověděla k této výzvě ústy svého senátora Kostky, že Henleinem doporučované stavovské zřízení za autoritativního vedení vyžaduje ke své realizaci diktatury, při níž by v ČSR mohla existovati jen diktatura Čechů a Slováků. Landbund, který předchozí dohodou byl z totalitního Henleinova nároku vypuštěn, zaujal k Henleinovi stanovisko blahovolné. Němečtí křesťanští sociálové zaujali vůči Henleinovi stanovisko velmi precizní a snažili se mu vzíti vítr z plachet konstatováním, že Henlein hledá nezkušeně program, jehož největší část již přes patnáct let mají křesťanští sociálové. Němečtí nacionalisté, jejichž činnost, jak výše uvedeno, byla zastavena, houfně přecházeli do Heimatfronty. Německá sociální demokracie a komunisté zaujali ovšem k Heimatfrontě stanovisko ještě nesmiřitelnější a nenechali žádné příležitosti, aby důrazně volali po rozpuštění. Spišští němci na Slovensku, vzhledem k malé početnosti a odlehlosti nepřicházeli zpočátku pro Henleina skoro v úvahu.

Kádr Henleinových přívrženců však stále rostl na úkor měšťanských stran a brzy nastala i roztržka s Landbundem, když Henlein stupňoval vůči Landbundu své požadavky. Henlein agitoval potom pro své hnutí mezi zemědělci, zejména mezi mládeží a porušoval tak úmluvu s Landbundem o přesném rozdělení zájmových sfér.

Na sklonku roku 1934 prohlašoval již Henlein na veřejných schůzích, že Heimatfronta je největší německou organizací v ČSR, přiznával však, že její snahy získávati přívržence mezi proletariátem organizovaným ve stranách sociálně demokratické a komunistické vzhledem k těžké hospodářské krizi zůstaly velmi daleko za očekávaným uskutečněním.

Vůči výtkám ze zakukleného haknkrajclerství vyjádřil se Henlein o hitlerovství takto: Heimatfronta vidí v německém nacionálním socialismu politickou formu, která odpovídá poměrům v Německu. Je si vědoma toho, že nacionální socialismus ani ve zmírněných formách nehodí se pro sudetské Němce. Úkolem Němců v Německu je posílit pozici německého státu ve světě, úkolem sudetských Němců je upravit svůj poměr vůči československému státu v poměru ke své síle a kulturní vyspělosti, aby získali spravedlivý podíl na rozhodování ve státě československém.

Otázka připustiti či nepřipustiti Heimatfrontu k volbám zůstávala v lůně vlády dlouho nerozřešenou, až byla vyřízena ve smyslu demokratických zásad kladně, za těchto podmínek: Henlein změní název strany podle ústavních předpisů, které neznají žádné hnutí ani fronty, nýbrž jen politické strany. Tomu Henlein vyhověl, přezvav frontu na Sudetendeutsche Partei. Poněvadž byl odvolán i výnos, kterým byla zastavena svého času činnost německé strany nacionální a tato strana se též k volbám samostatně přihlásila, kandidují vedle toho skoro všechny strany německé. Jako při minulých volbách je možno tvrditi, že i mezi československými Němci je neochvějná touha po udržení demokratických řádů, takže Henleinovi se jeho úmysl zavedení autoritativního a totalitního systému mezi sudetskými Němci nezdařil.

V době mnichovské krize vysílala poděbradská krátkovlnná vysílačka denně až 22 hodin. Bylo odvysíláno až sto zpravodajských hlášení denně v češtině a slovenštině, ale i rusínsky, anglicky, německy, francouzsky, španělsky a portugalsky. Po okupaci československého pohraničí přešly rozhlasové věci do kompetence ministerstva dopravy. Již 15. října 1938, jak uvádí „Radioročenka 1938-39“, se krátkovlnný rozhlas pustil do nové práce. Znovu bylo zřízeno šest rozhlasových pásem – Dálného Východu, jihoasijské, středomořské, jihoamerické, severoamerické a středoamerické. Vysílalo se celkem 19 hodin denně. Mimoto se vysílalo i na středních vlnách. Nová vysílací stanice Praha II-Mělník měla od 27. září 1938 do 14. března 1939 denně desetiminutové zpravodajské pořady pro Anglii, Francii, Německo, ale vysílalo se i rumunsky, italsky a pro Jugoslávii. Byla také propagována turistika v desetiminutové relaci (od 29. února do 13. března 1939), k níž se pojil hudební pořad v angličtině, francouzštině, němčině, polštině, italštině, španělštině a v esperantu. V březnu 1939 měly být vlnové délky československého krátkovlnného vysílání změněny.

Krátkovlnný rozhlas po 15. březnu 1939 vysílal částečně program Říšského vysílače Čechy, hlavně v noci pracoval se směrovou anténou na Severní a Střední Ameriku a vysílal pořady pro krajany v češtině. Vysílač v Poděbradech však sloužil určitý čas nacistům v rámci plánu Concordia i k diverzní činnosti.

Vedle 22 oficiálních vysílačů pro cizojazyčné vysílání Velkoněmeckého rozhlasu začaly od roku 1940 také fungoval tajné vysílače řízené úřadem „Büro Concordia“.

Historii krátkovlnného vysílání v Československu je nutno doplnit i o pokusy na Slovensku. V říjnu 1940 začal pokusnou činnost „Tatranský vysielač“, slovenská krátkovlnná stanice v Bratislavě, která vysílala třikrát týdně v pásmu 19 metrů pro krajany v USA a Kanadě.

pondělí 22. prosince 2008

Rozhlas pro německé spoluobčany

V poledne 25. října 1925 byla provedena poslední zkouška rekonstruované kbelské vysílačky, která byla od dubna mimo provoz. Večer téhož dne v 18.10 hodin uvedl hlasatel v českém, německém a francouzském jazyce, že začíná první německé vysílání Radiojournalu. To již existovala mezi Radiojournalem a spolkem Urania domluva, že později se bude německy vysílat na oficiálním hlavním vysílači.

Pražský lidovýchovný spolek Urania (Prager Volksbildungsverein URANIA) – v jednom slavnostním projevu se hovořilo o starších sestrách, tj. berlínské a vídeňské Uranii – vznikl koncem 1. světové války. V roce 1917 byla Uranie založena jako institut pro moderní výchovnou péči v Praze s cílem šířit porozumění pro umění a vědu v nejširších kruzích bez jakékoli stranické tendence. Tento cíl měl být dosahován přednáškami, cykly, kurzy, pracovními setkáními, hudebními a divadelními pořady, exkurzemi, cestováním, promítáním diapozitivů a filmů, vydáváním brožur a časopisů. Materiály Uranie uvádějí datum založení 14. 3. 1917. V evidenční knize spolků pražských (Archiv hl. m. Prahy) je však uvedeno, že „Prager Volksbildungsverein Urania“ byl utvořen 25. 7. 1917. Poznámka dále uvádí, že spolek se ustavil 22. dubna 1917.
V roce 1924 měla Uranie na 3800 členů a pobočky či organizace v řadě pohraničních měst. V čele bylo prezidium vedené předsedou, radou vrchního zemského soudu, Heinrichem Weinhuberem. V roce 1927 ho ve funkci předsedy vystřídal univ. prof. Dr. Theodor Rzach, od roku 1935 nastupuje opět H. Weinhuber a od března 1938 univ. prof. Dr. Theodor Hopfner. Ředitelem a zároveň zapsaným zakladatelem Uranie byl bývalý c. k. středoškolský profesor Dr. Oskar Frankl. Spolek měl sídlo, po počátečním krátkém pobytu v Rudolfinu a na dalších dvou místech Prahy, ve Smečkách č. 22. V roce 1933 se přejmenovává na Volksbildungshaus Urania in Prag. Od roku 1934, po výstavbě nového moderního spolkového domu, sídlí v Klimentské č. 14.
Na podzim 1937 odchází Dr. Frankl z funkce ředitele Uranie. Jak psalo České slovo dne 24. 9. 1937 „Henleinovci jej uštvali jednak několikaletou hanebnou kampaní novinářskou, jednak bojkotem Uranie. Jako na povel většina našich německých univerzitních profesorů vypověděla pod nejrůznějšími záminkami účast na přednáškách v Uranii. Frankl, který má světový rozhled a příslovečnou agilnost, zůstává i nadále správcem německého vysílání v rámci československého rozhlasu ... I v této pozici se na prof. Frankla z henleinovského tábora prudce útočí, a nejen na něho, též na všechny jeho spolupracovníky ... Zejména henleinovci zcela nepokrytě vznášejí na německé vysílání v Československu požadavky rasistické.“
V průběhu roku 1938 se do předsednictva Uranie dostala řada předních činitelů SdP. 31. 3. 1938 se předsedou stává univ. prof. Dr. Theodor Hopfner, ředitelem Dr. Emil Franzel. V roce 1940 se spolek přejmenovává na Deutsche Volksbildungsgemeinschaft in Prag. Ředitelem se stal Scholz. Po válce byla Uranie, podle výnosu ministerstva vnitra z 18. 10. 1950, vymazána ze seznamu živých spolků. (Archiv NVP, Seznam živých spolků, č. 294)

První německé vysílání začalo přednáškou o kulturním významu rozhlasu, Dr. Frankl v ní uvedl, že „pro německý rozhlas v našem státě má dnešní den zvláštní význam. Dlouholeté přání se naplnilo – můžeme začít s pravidelným německým vysíláním, které bude zatím probíhat třikrát týdně, a to v neděli, úterý a pátek ve čtvrt na sedm večer na vlně 1150 metrů přes vysílač Kbely ve vymezené čtvrthodince ... Po třech přednáškách v prvním týdnu budou následovat hudební příspěvky, písně a národohospodářská témata, která se budou střídat a my se budeme snažit, aby německé vysílání bylo důstojně sestaveno.“ Poté následovalo vystoupení rektora německé univerzity v Praze univ. prof. Dr. Karla Coriho s přednáškou o životě, spánku a smrti.

PhDr.Oskar Benjamin Frankl se narodil jako syn rabína 18. ledna 1881 v Kroměříži, zemřel v roce 1955 v New Yorku. Po studiu germanistiky a promoci vyučoval na gymnáziích, ale při zakládání pražské Uranie byl ze služeb c. a k. profesora uvolněn. Stal se ředitelem pražské Uranie a v letech 1925 až 1937/38 vedoucím německého vysílání Radiojournalu. Koncem 1938 opustil Prahu a přes Paříž odešel do New Yorku, kde se měl podílet na založení Emerson-Goethe-Society.

PhDr. a MUDr. Isidor Carl Cori se narodil 24. 2. 1865 v Mostě, zamřel 31. 8. 1954 ve Vídni. Promoval 1889 v Lipsku, pak studium lékařství a přírodních věd na německé univerzitě v Praze, kde 1891 promoval. 1897 – 1898 asistent zoologického institutu u prof. Hatscheka, 1989 mimořádný profesor v Praze, kde se o 7 let později stal řádným profesorem. 1898 – 1918 současně ředitel rakouské zoologické stanice v Terstu. V l. světové válce působil jako lékař. 1919 – 1935 profesor zoologie a přednosta zoologického institutu v Praze. 1925 – 1926 a 1930 – 1931 rektor německé univerzity v Praze, 1921-1922 děkanem. Dne 1. 10. 1935 odchází do důchodu. Jeho syn Carl Ferdinand se stal v roce 1947 nositelem Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství.

Prager Tagblatt z 27. 10. 1925 věnoval novému německému vysílání velkou pozornost. Po informaci o úvodním slově Dr. Frankla se rozepsal o přednášce rektora prof. Coriho a uvedl, že byla věcná a zajímavá, neboť je to oblast, v níž profesor již řadu let pracuje. Oficiální německý rozhlasový časopis Radio-Journal informoval o novém německém vysílání již 23. října 1925. Poukázal na to, že v létě tohoto roku se obrátily německé kruhy na ministerstvo pošt se žádostí zavést zvláštní rozhlasové vysílání pro německé předplatitele Radiojournalu. Upozornil i na to, že rozhlasová společnost Radiojournal zavedla již od roku 1923 vysílání burzovních zpráv v němčině, a že se tedy vlastně nejedná o zavedení nového programu, ale jen o jeho rozšíření. Odůvodňoval finanční stránkou věci, že společnost nemohla o podobných věcech uvažovat již dříve.

Po zahájení v neděli 25. října 1925 následovala v úterý přednáška univ. prof. Augusta Sauera, doktora filosofie a řádného profesora německého jazyka a literatury, v pátek hovořil vrchní stavební rada Theodor Bach, profesor německé techniky v Praze. Do programu byly postupně zařazovány další přednášky – všeobecné, výchovné i informační, recitovali zde herci německého divadla v Praze, kteří měli svá pravidelná vystoupení zvláště v nedělních pořadech, v nichž převládala hudba.

První vysílání přes kbelskou stanici bylo na vlně 1150 metrů. Pravděpodobně v listopadu 1925 byly pak Kbely na žádost Uranie přeladěny na vlnu 800 metrů. Od února 1925 zahájila provoz půlkilowattová vysílačka francouzského systému ve Strašnicích na vlně 550 metrů. Na Štědrý den 1925 dopoledne byla skončena montáž velké 5 kW vysílačky ve Strašnicích. Večer téhož dne dal Ing. Delorain z firmy Western Electric příkaz k prvnímu pokusnému vysílání. K slavnostnímu otevření této stanice došlo 7. února 1926, při zahájení československého propagačního týdne radiofonie.

Od března 1926 se německé relace ozývaly čtyřikrát týdně v 18 hodin a třikrát v 19 hodin. Dělnický rozhlas, řízený spolkem „Freier Radiobund“ měl vyhražen středy, zemědělský pátky, oba vždy v 19 hodin. V květnu 1926 byla při pražském poradním sboru Radiojournalu utvořena německá sekce. Zasedli v ní prof. Dr. Rausch-Traubenberg za německou univerzitu, prof. Dr. E. Siegel za německou techniku, prof. Dr. Steinhard za německou hudební akademii, dr. Oskar Frankl za Uranii, dvorní rady H. Weinhuber za Urania-Radio-Bund, dr. Fr. Adler za německý spolek pro umění a vědy a redaktor Goldschmidt za Freier Radiobund. Zástupcem německé sekce poradního sboru u brněnského vysílače byl nominován dr. Ing Eugen Karpinsky.

Od 6. 12. 1926 nastala změna. Německy se vysílalo v pondělí až pátek denně od 18.35 do 19 hodin, v sobotu se začínalo už v 17.50 a vysílalo se do 18.15 hodin. Neděle zůstala nezměněna. Už v březnu jednatelský sbor rozhodl, že německé vysílání se bude ohlašovat „Radiožurnál zahajuje německé vysílání“ a končit slovy „Radiožurnál končí německý rozhlas“. Zájem o německé vysílání neutichal. V srpnu 1926 navštívil programové oddělení Radiojournalu Walter Stein z Karlových Varů a vyjednával, zda by se německé vysílání nemohlo stát oficielním orgánem Svazu německých radioamatérů. Uranie však nezahálela. V říjnu na schůzi jednatelského sboru tlumočil dr. Frankl další požadavky. Jednatelský sbor některá přání splnil, jiná byl nucen – jako například požadavek spolupráce Uranie s vydavatelstvím německého věstníku Radiojournal – pro různé další smlouvy zamítnout.

Dne 11. 12. 1926 ministerstvo pošt a telegrafů sděluje, že byla ustavena německá sekce zemského poradního sboru v Brně. Současně se hovořilo o německém vysílání v Brně, jež bylo schváleno jednatelským sborem již v červnu. Bylo doporučeno, aby se Uranie dohodla s brněnským německým radioklubem o německém vysílání. Ale až v únoru 1927 se jednatelský sbor usnesl, že se s německým rozhlasem začne 20. února 1927. Národní listy okamžitě burcovaly své čtenáře článkem „Němčina na postupu v Radiojournalu“.

V roce 1929 bylo rozšířeno pravidelné německé vysílání na třicet minut denně bez německých tiskových zpráv. V tomto roce došlo také k dalšímu rozšíření součinnosti s německými umělci. Při vysílání oper a koncertů bylo vedle českého a francouzského hlášení zavedeno také ohlášení německé a do programu reprodukované hudby se zařazovaly německé zprávy.

J. Patzaková to charakterizuje jako „první rozhodný krok k připoutání německých posluchačů k československému rozhlasu a zároveň jako pokus o organické spojení německé kultury v kladnou součinnost s kulturou československou“. Dále říká ,že za pět let svého trvání se německé vysílání organizovalo v denním časovém výměru, i když na menší ploše, podobně jako český odborný rozhlas. Programová péče německého rozhlasu – podle tehdejšího pohledu autorky – záležela hlavně v organizaci přednášek, zpravodajství a informací, jež byly zpestřovány hudbou jen v neděli. Hlavní položkou bylo slovo, takže německý rozhlas tvořil jen německou obdobu českého literárního programu, s nímž sdílel i stejnou dělbu a systematiku práce. Ve vysílacím čase třiceti minut denně se střídal rozhlas zemědělský, dělnický, vysílání pro děti a mládež, hlídky knižní i odborné hudební kurzy. Podobně jako české odborné rozhlasy navazovaly na státní organizace a ústavy, byli v německém vysílání hlavními řečníky němečtí zástupci různých správních a pečovatelských korporací, škol a politických stran. Hlavní základnu řečníků si německé vysílání vytvořilo v profesorech německé univerzity a techniky, německých odborných škol, v redaktorech německého tisku, poslancích, senátorech a v německých kulturních pracovnících měst Liberce, Teplic-Šanova, Karlových Varů, Mariánských Lázní, Stříbra a dalších. A. J. Patzaková nakonec ve své knize uznává, že německé vysílání československého rozhlasu sídlilo v Praze, kde tvořila německá kultura tenkou vrstvu, slabě zásobovanou živnými silami svébytného domácího kulturního života, a proto neslo všechny průvodní znaky provinčnosti a závislosti.

Boj o rozhlas probíhal v německém vysílání stejně jako v českém. Přes všechny snahy ostatních zájemců zde měla hlavní slovo Uranie, ale silnou pozici měli i němečtí sociální demokraté a němečtí agrárníci. Když bylo zavedeno německé vysílání ve Strašnicích, vznikl při Deutsche Land- und Forstwirschaftliche Zentralband für Böhmen in Prag pracovní výbor pro zemskou rozhlasovou službu. Dne 12. února 1926 bylo přednáškou Význam rozhlasu pro zemědělství zahájeno vysílání německého zemědělského rozhlasu. O dva dny dříve, na rozdíl od českého, bylo zahájeno německé dělnické vysílání. Dělnický rozhlas začal 10. února 1926 přednáškou na téma Dělník a rozhlas. Středy pak byly vždy vyhraženy přednáškám dělnického vysílání a pátky, poté úterky, zemědělskému rozhlasu. Později bylo navázáno také spojení s německým katolickým svazem a také tento spolek měl v programu místo pro své přednášky. Týdně se vysílalo tehdy celkem 120 minut německých relací.

Prvního listopadu 1928 navštívila deputace německých kulturních korporací Radiojournal. Jedním z výsledků jednání byl první přenos z německého divadla v Praze – Mozartovy Cosi fan tutte dne 14. 12. 1928. Německy se však nevysílalo jen z Prahy. Dne 20. února 1927 se k Praze přidalo Brno a l. dubna 1930 zahájila německé vysílání i Moravská Ostrava.

V lednu 1930 byli němečtí posluchači Radiojournalu aktivizováni anketou a cenami. 46 výher, z nichž první – 1000 Kč – věnoval Radiojournal, druhou Urania a třetí jeden rakouský odborný rozhlasový časopis, bylo vylosováno mezi respondenty tři otázek. Další pokrok pro německé vysílání znamenalo posunutí začátku vysílání v letních měsících roku 1930 na 18.20 hodin a současné prodloužení na čtyřicet minut denně.

V archivu je zachován Návrh na opatření prozatímní stanice pro německé vysílání, pravděpodobně od dr. Šourka z roku 1936, který byl zaslán presidentu republiky. Píše se v něm:

Poněvadž definitivní výstavba velké, nejméně 100 kW stanice pro německé vysílání vyžádá si nejméně doby 2 roků (dosud není o věci učiněna dohoda ani s ministerstvem národní obrany, ani financí – nota bene není vyhledán ani potřebný pozemek) a poněvadž záleží opravdu na tom, aby německé vysílání bylo co nejrychlejší z důvodů politických plně rozvinuto, klade se otázka, dalo-li by se zatím v poměrně krátké době zříditi vhodné provisorium. Dle názoru odborníků jsou možny tři alternativy.

Alt. I. – použití nynější stanice strašnické (5 kW) a její přenesení do severních Čech se nedoporučuje. Je to stanice nemoderní, má mnoho vad a je slabá.

Alt. II. – rovněž použití bývalé stanice brněnské, která slouží jako rezerva, nebylo by účelné. Přestěhování, zesílení a zmodernizování stanice bylo by příliš komplikované a vyžádalo by si téměř tolik času a nákladu jako postavení moderní stanice provisorní. Také tato alternativa se nedoporučuje.

Alt. III. – nejvhodnější zdá se postavit zcela novou stanici asi o 10 kW nejmodernější konstrukce vyrobenou v ČSR a konstruovanou předem tak, že by se teď dala kdykoli zesílit až na 150 kW, anebo by se jí použilo jako stanice telegrafní o výkonu asi 20 kW, jakmile by definitivní německá stanice 100 kW byla v činnosti. Takovou provisorní stanici 10 kW může firma Marconi vyrobiti celou v ČSR (až na některé součástky, které se u nás dosud nevyrábějí) a postaviti a uvésti ji do provozu během 4 měsíců ode dne, kdy byl by jí dán pozemek ... Cena stanice s jednoduchou budovou a s antennou byla by 1.300.000 Kč, nejvýše 1.450.000 Kč. Stanice by při vlně strašnické 248 m zaručovala dobrý příjem na okruh 50 km na jednoduché lampové přijímače. Modulace byla by 95 % dle podmínek C.C.J.R.III. Spotřeba proudu asi 70 kW ...

Lze najít i informaci o smlouvě o vymezení poměru mezi poštovní a telegrafní správou a společností Radiojournal z roku 1934, kde se říká, že ... z úhrnu rozhlasových poplatků, zaplacených účastníky čs. rozhlasu (koncesionáři) bude MPT poukazovati Radiojournalu jakžto jemu příslušející podíl
a) pro období od 1. 1. 1934 až do doby, kdy počet platících posluchačů rozhlasu
dosáhne 750.000 40 %
b) při počtu posluchačů nad 750.000…………….38 %
c) při počtu posluchačů nad 800.000…………….37 %
d) při počtu posluchačů nad 900.000……………36 %
e) při počtu posluchačů nad 1.000.000…………35 %
denní počet vysílacích hodin nebude rozmnožován a z nových stanic bude vysíláno nejvýše v rozsahu, který odpovídá dnešnímu stavu u stanic již existujících.Kdyby se v budoucnu na přání vlády neb státní správy objevila nutnost rozšířit rozhlasové programy nebo vysílací dobu ... musela by se Radiojournalu poskytnouti příslušná úhrada ... Tato úhrada se však nevztahuje na nové úkoly zahraniční rozhlasové propagandy a zahraniční rozhlasové informační služby, které budou prováděny podle plánu o rozhlasové propagandě, sjednávané každoročně mezi Radiojournalem a MZV na podkladě návrhu tohoto ministerstva.
... Nebude přistoupeno ke komercialisaci čs. rozhlasu. ...MPT prohlašuje, že řešení technických otázek čs. rozhlasu (např. umístění a výstavba vysílacích stanic, studií neb vysílacích budov, zesilovacích zařízení ve studiích ap.) bude se díti vždy po dohodě s radiojournalem. Rovněž případné zavedení rozhlasu po drátě, jakož i televise a fotodifuse nestane se bez předchozího jednání s Radiojournalem.
Tato smlouva se uzavírá s platností do dne 30. Června 1939. Nejpozději 1/2 roku před projitím smlouvy vyzve poštovní správa Radiojournal k novému jednání o další úpravě vzájemného smluvního poměru ...

V lednu 1934 pak do Uranie došel dopis z Radiojournalu kde se psalo: Odvolávajíce se jednání s vaším p. prof. Franklem, oznamujeme vám, že jsme se rozhodli pověřiti Vás až na další ustanovení – u příležitosti podstatného rozšíření německého vysílání – i nadále přípravou německého vysílacího programu stanicí liblickou a strašnickou, tedy programu, který bude obstaráván naší pražskou centrálou – za těchto podmínek:
1) S panem prof. Franklem uzavíráme současně přímousmlouvu o redakci a provádění německého programu z Prahy vysílaného, ve smyslu zásad a předpisů naší centrály pro programový obor platných.
2) Hlasatele pro německé vysílání budeme ustanovati sami po schválení MV, ve smyslu podmínek naší licence; tou dobou bude tímto hlasatelem pan Antonín Schalek.
3) Přihlížejíce k Vašemu návrhu ustanovujeme současně tajemníka pro německý program a to pana Emila Stepana, jehož povinností bude, aby u¨nás úadoval pravidelně jako ostatní programoví činitelé.
4) Za Vaši práci a výlohy, které budou souviseti s přípravou německého vysílaného programu – kterou Vás pověřujeme – budeme Vám platiti měsíčně 12x do roka nezúčtovatelný paušál Kč 2.500,- a to s platností od 15. 1. 1934.
5) Naproti tomu poneseme ze svého honoráře panů prof. Frankla, německého hlasatele i programového tajemníka, kteří vstupují do přímého právního poměru k nám jako externí spolupracovníci a budeme Vám i nadále platiti ze svého veškeré náklady programové, tj. účinkování, práva autorská, atd., obstarávajíce jako dosud veškerý přímý písemný styk se zařazenými účinkujícími, i nositeli práv autorských atd.
6) Určovati resp. schvalovati délku i rozdělení relací a to nejen, pokud jde o program všeobecný, nýbrž i o odborný (pro dělníky a pro zemědělce) náleží nám.
7) Pokud jde o Vaši činnost, tj. přípravu programů, kterou Vám tímto svěřujeme, zřídíte své vlastní kollegium pro přípravu programů, jež bude ve 14-denních schůzkách prof. Franklovi podávati náměty programové v určitých oborech a to zejména v oboru hudebním, literárním a přednáškovém a to jak ve všeobecném tak i v programu odborném (zemědělském a dělnickém). Členy tohoto kollegia nám navrhnete předem ke schválení, než je ke spolupráci vyzvete ...

V prosinci 1934 se objevuje v Uranii další dopis z Radiojournalu: Potvrzujeme Vám, že jsme po vzájemné dohodě změnili ... úmluvu obsaženou v našem dopise ze dne 17. 1. 1934 č. 1186 v těchto směrech:
ad 2) Hlasatelé pro německé vysílání v Praze jsou – po schválení MV – pánové: Dr. Schneider a G. März (paušální odměnu jako extern. spolupracovníci od 1. 11. 1934 750,- měsíčně každý).
ad 3) Pan E. Stepan, který je našim tajemníkem německého vysílání v Praze musí se této činnosti věnovat plně a nesmí být zaměstnán jinými pracemi v Uranii, které by přímo s činností rozhlasovou nesouvisely ...
ad 4) Nezúčtovatelný paušál ... zvyšujeme od 1. 1. 1935 z dosavadních 2.500,- na 4.000 Kč. Kromě toho pro Dr. H. Swobodu, kterého angažujete současně za svého spolupracovníka v hudebním oboru měsíčně btto 1.600,-, dále pánům Ing. Zanklovi ze zemědělského rozhlasu a red. Goldschmiedovi z dělnického rozhlasu `a Kč 300,- za půl roku ...
ad 7) ... členům kollegia za jednu schůzi presenční známky `a 50 Kč pro každého přítomného ...

V memorandu z roku 1936 se pak o německé vysílání píše: ... složení společníků Radiojournalu jest po většině náhodné, jak to způsobily počátky rozhlasu, pokud nebyl předvídán politický dosah tohoto důležitého vynálezu ... uvážena otázka také úplného sestátnění čs. rozhlasu ... MZV poukazuje již od let na nutnost reorganisace německého rozhlasu v ČSR a na potřebu samostatného vysílače pro československé Němce ... V dnešní době jest rozhlas nejpůsobivějším, protože bezprostředním činitelem politické a kulturní výchovy obyvatelstva. Tyto možnosti zůstaly v oboru německého rozhlasu v ČSR nevyužity, protože byla již v počátcích rozvoje rozhlasu zameškána vhodná doba, kdy mohlo být německé obyvatelstvo připoutáno k pražskému rozhlasu ... Srovnáme-li průměrný počet minut vysílání reprodukovaného všemi čs. stanicemi s počtem minut všeho vysílání německého, zjistíme, že tomuto vysílání jest věnováno čs. rozhlasem celkem asi 7,66 % ačkoliv německého obyvatelstva v ČSR tvoří více než 22 % všeho obyvatelstva ... Německý rozhlas v ČSR musí pamatovati také na tyto okolnosti (zkreslené zpravodajství říšskoněmecké a rakouské, odnětí svobody slova a projevu, zákaz dopravy cizích časopisů) a musí redigovat své zpravodajství také ve směru do zahraničí ...
Aby mohl čs. rozhlas plniti úkoly, jež byly v předcházejících řádcích načrtnuty, je nutné přikročit k reorganizaci německého rozhlasu v ČSR. Tato potřeba vynikne nejlépe z poukazu na dnešní stav. Proto se bude tento rozbor v jednotlivých odstavcích zabývat:
1) dnešním stavem německého rozhlasu v ČSR
a) po stránce organizační a osobní
b) po stránce rozsahové a programové;
2) budoucí organizací německého rozhlasu
a) po stránce organizační
b) po stránce osobní
c) po stránce technické.
Ad 1a
Německý rozhlas v ČSR byl svěřen kulturnímu německému spolku Urania na základě smlouvy Radiojournalu s touto institucí. Urania vykonává tuto funkci do jisté míry autonomně, určujíc v čele s prof. Franklem program něm. rozhlas a účinkujících. Tímto uspořádáním se německý rozhlas dostal do jakési anonymity, za niž se činitelé jinak za čs. rozhlas odpovídající zdráhají převzít odpovědnost. Urania opomíjí nejdůležitější potřeby státní propagace, její rozhlasový program je nudný, nepřináší nic nového a uvádí k mikrofonu osoby vesměs již známé a jednostranně vybírané, jež již předem nemají důvěry mas německého obyvatelstva. Základní chyba spočívá v tom, že tak důležitý obor státní propagace a národní výchovy byl svěřen soukromoprávní instituci, která nemá dosti odvahy stoprocentně sloužit jak státu, tak věci Němců v Československu. Tato bezpáteřnost podlamuje zcela tak důležitý obor eminentních státních zájmů.
Ad 1b
Je ovšem nutno přiznati, že při dnešním rozsahu německého vysílání a při jeho naprosto nedostatečné finanční podpoře není ani možné vyčerpati všechny bohaté náměty, jimiž by německý rozhlas mohl podchytit zájem německých posluchačů a vychovávat je podle potřeb státní politiky. Je vyloučeno, aby do několikaminutového denního německého vysílání byly s úspěchem včleněny programy hudební, slovesné a přednáškové. Tak se stává, že se v několikaminutové relaci vystřídají programy nejrůznějšího druhu (také rozhlas odborný zemědělský a dělnický) a že takto německé vysílání poskytuje celkový pohled velmi nesourodý a nezáživný.
Několik minut německého vysílání v československém rozhlase nemůže upoutat pozornost německého posluchače, jemuž sousední rozhlas nabízí po celý den program velmi dovedně sestavovaný.

středa 10. prosince 2008

Pohled na rozhlasovou techniku

10. 6. 1938 nabízela firma ELFLOMETA v Praze XVI krátkovlnné americké přijímače společnosti National Comp. Inc.: STANDART-HRO (9lampový profesionální přijímač od 1,7 MC do 30MC, od 50 do 2000 Kč), HRO-JUNIOR (od 10 do 20 m a dodatkové rozsahy), ONE-TEN (profesionální 4lampový pro VKV 1-10 m), NC 100 a NC101 (12lampový speciální profesionální přístroj). V roce 1939 pak E. H. Armstrong staví první rádiový vysílač na FM.


Noviny Prager Presse dne 6. 11. 1938 oznamovaly, že na kopci Předina nad Dobrochovem u Prostějova začala stavba vysílače, který by měl být zprovozněn začátkem listopadu 1939. Nakonec začal s vysíláním 17. 5. 1940 jako vysílač Donau o výkonu 100 kW na vlně 922 kHz.


Národní listy uveřejnily 10. 2. 1939 článek Dušana Policara „O vyhlídkách rozšíření rozhlasu“, kde se psalo, že „cena slušného aparátu se dnes pohybuje kolem 700 K. Aparát stejné výkonnosti stál před několika lety asi 1300 K. Cena aparátu, jenž musí vyhovět i těm nejnáročnějším fanouškům, se pohybuje od 1500 do 2500 K ...“


Noviny Národní střed dne 6. 1. 1940 v článku R. Bakaláře „Blatnerfony – stroje, které hrají, zpívají i přednášejí“ psaly: „V dnešní naší technicko-informační reportáži zavedeme naše čtenáře do nejvyšších poschodí našeho rozhlasu ... Rozhlasové pásmo je program zaznamenaný magneticky na ocelový pás, který se podobá filmovému pásu, s tím ovšem rozdílem, že je ocelový a pouhé tři milimetry široký ...tak asi 6 km ... ocelový pás se pohybuje tak rychle, že 6 km tohoto projde hlavicemi během jedné hodiny ... Hlavice mají trojí funkci – jednak zaznamenávají, jednak vysílají (reprodukují) a jednak také slouží k zahlazování záznamu.

Telegraf ve svém vydání 25. 1. 1940 pod nadpisem „Zásoba pro posluchače: 80 tisíc gramofonových písniček“ informoval: „V neustálé pohotovosti čeká 43 tisíc gramodesek, tzn. na 80 tisíc nejrozmanitějších písniček od „sousedské“ až k „hoot-jazzu“. Gramofonové oddělení v Českém rozhlasu bylo založeno 1931. Do té doby si rozhlas desky jen půjčoval ze závodu Karla Hašlera. V prvním roce trvání tohoto gramofonového archivu bylo zakoupeno 741 kusů desek… obrat desek tehdy v roce 1934 činil 50.361 kus. Potom gramofonové firmy vypověděly úvěr: zadarmo nic a půjčovala jen Ultrafon a Esta, které půjčují rozhlasu desky i dále, až do dnes…Největšího obratu v gramofonovém provozu bylo docíleno v roce 1938, kdy posluchači si poslechli 66.854 desek. Koncem roku 1939 vlastní rozhlas 43.024 archivních desek…Vedle desek tvrdých používá rozhlas k vysílání desky měkké, želatinové ... Blatnerfon ... jeden pás stačí k vysílání celého půlhodinového programu ... měří tři kilometry ...

Národní práce s datem 11. 5. 1940 pod titulkem „Technici a reportéři společně“ píše: „Velmi často se používá pro reportáže zvukových záznamů. Desky povlakové, vosky nebo ocelový pás, popř. magnetofon. ... Magnetofon, na který se v posledním čase natáčí nejvíc reportáží, je docela nové zařízení. Zde se zapisuje na pásek z papírové hmoty a jeho maximální výkonnost je 20 minut. Tento pásek se dá, jako podobně ve filmu, stříhat a lepit.

„Reportéři našeho rozhlasu“ nazvalo svůj článek 3. 8. 1940 České slovo, když informovalo: „V rozhlase rozlišujeme dvojí formu reportáže: reportáž bezprostřední, vysílanou bez přípravy přímo z události a z místa a potom reportáž připravovanou, stylisovanou, pro kterou se sice nahrají na desky zvuky a hovory na místě samém, ale jinak se reportáž vysílá z atelieru, je předem napsaná, účinkující v ní herci atd.

Začátkem roku 1941 byla dokončena technická rekonstrukce brněnské stanice, moravskoslezská prodloužila vysílací dobu o 5 hodin denně.


V březnu 1943 byl vydán Wolframem von Wolmerem, Goebbelsovým rezidentem v Praze, příkaz k odstranění krátkovlnných součástek rozhlasových přijímačů.